V rámci rekodifikace českého soukromého práva v České
republice vznikla potřeba vydání nového zákona, který by
upravoval vztahy s mezinárodním prvkem, protože dosavadní
zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a
procesním, byl schválen již před více než padesáti léty. Zcela
nepochybně tak nemohl relevantně zachytit veškeré změny,
ke kterým v mezidobí došlo – a těch bylo jistě mnoho. Došlo
ke změně politického systému, vznikla Česká republika,
která se stala členským státem Evropské unie i velkého počtu
mezinárodních smluv.
Zákon o mezinárodním právu soukromém tak reaguje
na všechny tyto změny a na nové trendy, přičemž pokračuje
v tuzemské tradici v úpravě odvětví mezinárodního práva
soukromého zvláštním zákonem, a nikoli jako součásti
občanského zákoníku, jako tomu bylo v obecném zákoníku
občanském z roku 1811. Samotná změna pozitivní úpravy
však nemá dopad pro teorii i vědu mezinárodního práva
soukromého. Z ustanovení nového zákona můžeme dojít
ke stejným poznatkům, ke stejným pojmům a jejich řešení
v praxi (kvalifikační problém, zpětný a další odkaz apod.).
Proto je možné i nadále vycházet ze základních teoretických
závěrů, formulovaných Prof. JUDr. Zdeňkem Kučerou, DrSc.,
emeritním profesorem Univerzity Karlovy v posledním
vydání jeho učebnice (viz Kučera, Z. Mezinárodní právo
soukromé. 7. vyd. Brno: Doplněk, Plzeň: A. Čeněk, 2009).
Zákon o mezinárodním právu soukromém nově upravuje
instituty a vztahy, které byly dosud upraveny v jiných právních
předpisech (obchodním zákoníku, zákonu směnečném
a šekovém), upravuje mezinárodní rozhodčí řízení, některé
otázky řízení o úpadku apod. Na řadě míst doplňuje stávající
právní úpravu o nové instituty, dosud neupravené (aplikace
zahraničního práva, řešení kvalifikačního problému, svěřenecký
fond, prokura apod.).
Kodifikace mezinárodního práva tak vytvořila úpravu
přehlednou, pochopitelnou, která by neměla vyvolávat v
praxi významné problémy a lze jen doufat, že představuje
úpravu poměrně trvalou, tudíž by nemělo docházet k potřebě
okamžitých novelizací.