Kniha amerického filozofa Karstena Harriese (*1937), profesora na Yale University, patří k nejvýznamnějším spisům teorie architektury na přelomu 20. a 21. století. Autor v ní hledá odpověď na otázku, zda a jak nám architektura může pomoci nalézt naše místo v současném komplexním světě. Stavby podle něj proměňují prostor v místo, tím pomáhají vytvářet společný étos a mají tudíž etickou funkci. Étos chápe v původním filozofickém pojetí, tedy jako jednotu eticko-morálních norem, cílů a hodnot lidského společenství. Tuto jednotu podle něj architektura pomáhá formovat. V duchu Heideggerovy fenomenologické filozofie postuluje, že etická funkce umožňuje lidstvu ryzím a hodnověrným způsobem „bydlet“.
Z týchž pozic Harries obviňuje moderní architekturu z účasti na degradaci současného života. Kritizuje modernistickou představu, že architektura je součástí technologické kultury, která na místo básnického „bydlení člověka“ staví diktaturu k tomuto účelu vytvořeného stroje.
Etická funkce architektury získala ocenění Amerického institutu architektury (1998) a během několika let dosáhla již třetího vydání.