V bezpečí a svoboden

Českému čtenáři je německý redemptorista Bernhard Häring doposud znám zejména z titulů Jde to i jinak: Cesty k novým vztahům v církvi, Moje zkušenosti s církví v Africe, Viděl jsem tvé slzy, Láska je víc než přikázání či Bez východiska? Cesta k lidštější pastoraci rozvedených a znovu sezdaných, tedy z děl pokrývajících poměrně malou část Häringova díla, byť důležitou, protože se tematicky týká oblastí, v nichž český čtenář dlouho postrádal dialog, alternativní výklad problematiky, promýšlení možností, otevřenost. Tak jako jinde, i v českém prostředí si Bernhard Häring získal pozornost a důvěru jako teolog, který katolickou církev myslí a prožívá jako duchovní a morální domov lidí v konkrétních historických, politických, kulturních a osobních situacích a jehož snahy vycházejí vstříc potřebě jednotlivců i společenských skupin vnímat se jako Bohem milovaní a církví slyšení i v situacích, které nemají takříkajíc standardní charakter. Jako teolog, spolutvůrce dokumentů vzešlých z II. vatikánského koncilu, aktivní činitel na poli ekumeny i podněcovatel debat a názorových posunů v rámci katolické církve je ostatně znám celosvětově. Dostává-li se nyní autobiografická kniha V bezpečí a svoboden do českého prostředí, vrchovatou měrou naplní očekávání čtenářů, kteří ji otevřou se zájmem o životní osudy, osobnost a celkovou životní vizi Bernharda Häringa. Jeho víra, úcta k lidské existenci a idea nenásilí přitom vystoupí do popředí jako organická součást činného života, nikoli jako téma té či oné kapitoly. Kniha ovšem nabídne mnoho i čtenářům, kteří v ní budou hledat Häringa teologa a aktéra vnitrocírkevních zápasů o správnou definici katolictví: autor se sice zběžně, ale sumarizujícím způsobem dotýká všech podstatných témat, která během své teologické dráhy řešil. Nadto věnuje rozsáhlou kapitolu II. vatikánskému koncilu, skládá účty ze svého působení v koncilních debatách a při přípravě dokumentů a nabízí vlastní interpretaci zisků a ztrát koncilního a pokoncilního období. Po studiích teologie, vysvěcení na kněze, nedobrovolné válečné zkušenosti v řadách nacistického wehrmachtu a doktorské dizertační práci na téma Posvátno a dobro: Vzájemné vztahy náboženství a etiky se Bernhard Häring (1912-1998) stal učitelem morální teologie na římské redemptoristické univerzitě Accademia Alfonsiana. Na tomto místě působil od roku 1951 až do svého odchodu na odpočinek roku 1987. Bernharda Häringa proslavila jeho první velká a asi i nejvýznamnější práce, třísvazkové kompendium katolické etiky Zákon Kristův: Morální teologie pro kněze a laiky z roku 1954, které se stalo bestsellerem a vyšlo ve dvanácti jazycích. Přelomové bylo pojetí opírající se o biblickou etiku následování Krista a zároveň se snažící o fundovaný základ v biblické exegezi, o dialog s filozofií a sociální vědou poloviny 20. století i o pastorační využitelnost a eklesiologickou zakotvenost. Odsoudil tak k nepotřebě velkou část dosavadní produkce katolické morální teologie; ta byla z velké části metodologicky závislá na středověké scholastice, obsahově vycházela z příkazů a zákazů biblických a církevních autorit a svým duchem tíhla k zákonictví a kazuistice. Häring nebyl jistě první, kdo takto v katolické církvi uvažoval; mohl koneckonců navázat už na zakladatele své kongregace redemptoristů, sv. Alfonse z Liguori (1696-1787), jenž své spisy o morálce dokázal prodchnout mystickou zkušeností, láskou k lidem a pastorační moudrostí. Bernhard Häring byl však tím, kdo dokázal přesvědčivě přetavit nový přístup k etice v ucelený systém, vhodný pro výuku kněží i poučení věřících. Zařadil se tak mezi průkopníky obnovy katolické teologie, kteří pomáhali připravit průlom druhého vatikánského koncilu. Jeho víra, úcta k lidské existenci a idea nenásilí přitom vystoupí do popředí jako organická součást činného života, nikoli jako téma té či oné kapitoly. Kniha ovšem nabídne mnoho i čtenářům, kteří v ní budou hledat Häringa teologa a aktéra vnitrocírkevních zápasů o správnou definici katolictví: autor se sice zběžně, ale sumarizujícím způsobem dotýká všech podstatných témat, která během své teologické dráhy řešil. Nadto věnuje rozsáhlou kapitolu II. vatikánskému koncilu, skládá účty ze svého působení v koncilních debatách a při přípravě dokumentů a nabízí vlastní interpretaci zisků a ztrát koncilního a pokoncilního období.