Základy evropské konkurenceschopnosti

Lze posílit konkurenceschopnost země bez ohrožení sociálního smíru či devastace životního prostředí? Je cíl konkurenceschopnosti na úrovni národních ekonomik smysluplný, nebo nesmyslný? O jaké předpoklady se doktrína konkurenceschopnosti na nadnárodní úrovni opírá? Jsou tyto předpoklady reálné, nebo falešné? Povede velký dostih konkurenceschopnosti národních ekonomik k nebývalé světové prosperitě? Jestliže je konkurence na podnikové úrovni všeobecně uznávaný a nenahraditelný faktor fungování tržní ekonomiky, lze považovat za stejně blahodárný princip fungování tržní ekonomiky konkurenci mezi národními státy, či dokonce světovými regiony? Nemají pravdu kritici doktríny konkurenceschopnosti národních států (např. Paul Krugman), jestliže říkají, že posedlost konkurenceschopností je nebezpečná i nesmyslná zároveň? Nebo ti kritici, kteří označují snažení zemí o posílení jejich konkurenceschopnosti za nebezpečný závod ke dnu? Čím se liší evropské cesty k posilování konkurenceschopnosti národních ekonomik od cest mimoevropských? Které cesty jsou v Evropské unii zakázány, zatímco jiné země proti nim nemají žádné námitky? Je Evropská unie konkurenceschopnější než jiné velké ekonomiky světa? Nebo méně konkurenceschopná? Co vypovídají statistická data, výpovědi respondentů a různé zprávy o globální konkurenceschopnosti? A co vypovídají o konkurenceschopnosti České republiky? Prospěje posílení její konkurenceschopnosti zavedení eura? Proč dosud neexistuje termín jeho zavedení a s jakými zájmy zavedení eura koliduje? K čemu jsou dobré evropské inovační politiky a do jaké míry se Česká republika na těchto politikách podílí? Autoři předkládané publikace se pokoušeli klást si v souvislosti s konkurenceschopností národních států a světových regionů četné otázky a hledat odpovědi na ně. Pohybovali se v rovinách různé míry abstrakce – od definic konkurenceschopnosti přes metody jejího měření s důrazem na metody multikriteriální, výsledky hodnocení v mezinárodním porovnání až po dva specifické problémy akutní z pohledu České republiky: zavedení eura a formulace české inovační politiky. První, výchozí část publikace je věnována konkurenceschopnosti jako cíli národních vlád a úskalím spojeným s dosahováním tohoto cíle. Autorka této kapitoly věnuje svou pozornost problému přenesení pojmu konkurenceschopnost z podnikové úrovně na úroveň národních států a světových regionů, upozorňuje na skutečnost, že konkurenceschopnost podniku a konkurenceschopnost země jsou homonyma – slova, která sice znějí velmi podobně, ale mají naprosto jiný význam, i na skutečnost, že zatímco mezi konkurenceschopností a nekonkurenceschopností podniku existuje poměrně ostrá dělicí čára, mezi konkurenceschopností a nekonkurenceschopností země takovouto čáru narýsovat nelze. Dokazuje, že doktrína konkurenceschopnosti země se snadno může stát záminkou pro svérázný druh škodlivého státního paternalismu, pomocí něhož státy podporují „své“ podniky, aniž jakékoli mají, neboť v období ekonomické globalizace může prakticky každý podnik opustit území každého státu a přestěhovat se na území státu jiného. Uvádí falešné předpoklady a reálné pasti doktríny konkurenceschopnosti a identifikuje její přirozené nepřátele, jimiž jsou sociální stát a sociální práva. Druhá kapitola pracuje se statistickými daty. Zkoumá vliv evropské integrace na ekonomický vývoj České republiky a dalších členů Evropské unie pohledem žebříčků konkurenceschopnosti. Na základě analýz disponibilních dat v ní autor dochází k jednoznačnému závěru o pozitivních účincích členství v Evropské unii na změnu ekonomického postavení země v mezinárodních ekonomických vztazích. Pokud jde o účinky na Českou republiku, pak z analyzovaných dat vyplývá, že její členství v EU pozitivně ovlivňuje konvergenci ekonomické úrovně České republiky a životní úrovně jejích obyvatel k vyspělejším členům EU a za jinak stejných podmínek bude toto členství pozitivně působit i v budoucím období. Jeví se tedy jako velmi důležitý předpoklad zlepšování ekonomického postavení České republiky v rámci evropské i světové ekonomiky. Třetí část publikace se zabývá otázkami a souvislostmi kolem Národního plánu zavedení eura v České republice. Proč nemá tento plán – na rozdíl od národních plánů zavedení eura v jiných nových členských státech EU – svůj termín? Odpověď nachází autorka v konstelaci zájmů. Zdaleka ne všem typům podnikatelských zájmů konvenuje urychlené přistoupení k eurozóně. Existují poměrně silné zájmové skupiny, v jejichž podnikání je silně zastoupen prvek spekulace s vývojem kurzu české měny. Jejich možnosti zpomalovat proces vstupu do eurozóny nejsou neomezené, ale ani zanedbatelné. Kapitola věnovaná Národnímu plánu zavedení eura v České republice je do značné míry i deskriptivní, popisuje postup rozšiřování eurozóny, povinnosti členských zemí přijímajících euro i míru plnění (resp. neplnění) maastrichtských kritérií Českou republikou. Uvádí základní zásady zavedení eura, doporučení hlavního koordinátora a zejména úkoly vyplývající z jeho zavedení pro jednotlivé sektory ekonomiky. Publikaci uzavírají dvě kapitoly věnované evropským inovačním politikám v procesu plnění Lisabonské strategie a inovační výkonnosti České republiky v kontextu mezinárodního porovnání. Lisabonská strategie je pojata zejména jako strategie budování konkurenceschopné společnosti založené především na znalostech, tedy na invencích a inovacích. Evropská unie sice nemá až dosud společnou inovační politiku, avšak podpoře vzniku inovací a proinovačnímu klimatu věnuje značnou pozornost obdobně jako vzdělávacímu procesu. Zatímco institucionální rámec EU brání svým členským státům v zakládání konkurenceschopnosti na takových faktorech, jako je sociální dumping, poškozování spotřebitele nebo poškozování životního prostředí, podporuje veškeré cesty, které souvisejí s vytvářením a implementací nových poznatků. Popisu těchto cest a rozboru jejich efektivnosti věnují autoři obou kapitol značnou pozornost. Inovační výkonnost České republiky je hodnocena na základě několika metodik, jimž je společný princip vytváření pořadí zúčastněných států podle dílčích i souhrnných indikátorů. Umístění České republiky v inovační výkonnosti je značně rozkolísané – v závislosti na použití jednotlivých dílčích indikátorů. Zpráva o globální konkurenceschopnosti či Světová ročenka konkurenceschopnosti například hodnotí inovační výkonnost České republiky výrazně lépe než souhrnný inovační index Evropského inovačního pořadí. Lépe než Česká republika jsou na tom s inovační výkonností staré členské země Evropské unie, hůře než ona prakticky všechny nové členské státy.