Již z letmého pohledu na dějiny lékařství je zřejmé, že jde o velmi různorodou a mnohoznačnou tradici. Lze hovořit o medicíně ve smyslu vědění nebo vědy, ve smyslu péče o trpící a nemocné, o medicíně jako instituci, o medicíně jako profesi. Medicína svým bezprostředním vztahem k životu a smrti, zdraví, nemoci a utrpení však zároveň představuje i jedinečný pohled do kulturních dějin evropského myšlení. Proměňující se obraz člověka, jak byl nahlížen v jednotlivých obdobích, se zřetelně odráží právě v medicíně: provázanost života a smrti, vědomí vlastní zranitelnosti a konečnosti i tušení něčeho, co tuto konečnost přesahuje, provází lékařskou tradici ve všech jejích podobách. Úkolem této knihy je zachytit a vystihnout právě onu rozmanitost a mnohoznačnost.
Samo vyčlenění nemoci z utrpení, které se s nástupem efektivních technických postupů stále více upevňuje, podporuje pojetí člověka jako objektu medicínského zájmu na úkor vnímání člověka jako trpícího bližního a naráží na své meze zejména v případě chronických a psychiatrických onemocnění, jichž v důsledku epidemiologického vývoje v našem prostředí relativně přibývá. Právě připomenutí některých pozapomenutých představ a koncepcí, které často lépe dokázaly pojmout člověka v jeho celistvosti, jedinečnosti a neopakovatelnosti, proto může obohatit i dnešní medicínu. Upozornění na to, že není možné oddělit medicínu jako vědu či řemeslo od etiky jakožto vztahu k bližnímu, je konstantou provázející vývoj medicíny od jejích počátků.