Charakteristickým rysem druhé poloviny 20. století byl rozpad koloniálních říší. Mnohé naděje dosud porobených národů se však poměrně rychle rozplynuly v bolestné realitě nových států. Dosažená nezávislost se sama o sobě nestala dostatečnou zárukou hospodářského a sociálního pokroku či politické stability. Přes patrný civilizační rozdíl mezi asijskými a africkými celky se na obou kontinentech většinou neprosadily evropské principy občanské společnosti a liberální demokracie. Kolonialismus neznamenal pouze bezbřehé ekonomické kořistění či útlak domorodých populací, ale i počátky modernizačního procesu, budování základní infrakstruktury, rozvoj vzdělání, atd. V protikoloniální euforii padesátých a šedesátých let minulého věku se vše zdálo být snadné, ale dnes víme, že především africký kontinent nebyl na nezávislost dostatečně připraven. A nesmíme také zapomínat na realitu studené války, kdy mocenské soupeření Sovětského svazu a Spojených států mělo destabilizující rezonanci i v rozvojovém světě.