Leona Kalvodová se ve svých fotografiích vydala na místa, kde někteří pokládají Boží přítomnost za zajištěnou - do kostelů, klášterů a do svatého města Jeruzaléma. Ty však slouží jako kulisy, které zabydlují lidé svým soustředěním, tichem, napětím. Hry světel a prchavých lidských zjevování nachází ale i na řadě jiných míst; v neposlední řadě zachycuje portréty svých přátel, nejčastěji Ivana a Dáši Havlových. Jak píše ve své předmluvě Jindřich Štreit, největší mistrovství však musí prokázat při zachycení tváře. Důležité je vystihnout onu setinu sekundy, kdy se v obličeji objeví záře, vnitřní pokora, napětí, smutek, hnutí duše. V tu chvíli může fotografka cítit, že je s ní Bůh. Leona nám ve svých fotografiích umožňuje poznat obyčejně neobyčejný život.