Všechna místa tohoto příběhu jsou skutečná. Popisované události se staly. Vesnice Sedlec leží na svém místě, Kolonka se táhne kolem železniční trati, jak to má být. Hraniční dráty zmizely, vojenská posádka taky, fotbalová hřiště máme rovnou dvě. Ve sklepech dozrává víno a holky jsou tady krásné a po každé další skleničce krásnější a krásnější.
Jména aktérů jsem možná trochu popletl (někdy záměrně, abych od žijících nedostal po hubě), časově se asi taky vše neodehrálo úplně přesně, jak o tom vyprávím. Ti, kterých se to osobně týká, vám však jistě dosvědčí, že nějak takhle jsme tu před lety žili. Mnozí však budou tvrdit, že všechno bylo jinak! A budou mít pravdu! Tu svoji. Já ji nikomu neberu, jen si dělám nárok na svou vlastní. Já si to pamatuji takhle.
Příběh nesmí být realita, příběh musí být dokonalá iluze reality, učí své studenty v kurzu Tvůrčího psaní lektorka Mgr. Markéta Dočekalová. Je to proto, že reálný příběh je pro literární zpracování většinou příliš slabý, nebo zase naopak příliš silný, a tím pádem vždy málo uvěřitelný. K tomu už jenom zbývá dodat oblíbenou zásadu všech pisálků, vypravěčů a snílků: proč vlastně kazit dobrý příběh pravdou?
Zdeněk Hledač