Kniha Joanny Oparek Malé povinnosti (Małe powinności, 2022) není poema ke čtení pro citlivé povahy; je to kniha pro čtenáře s pevnými nervy. Představuje sice svéráznou kroniku násilí, které páchají lidé na lidech na počátku 21. století, v tomto případě ale nejde čistě jenom o toto téma. Kniha také není pouhou analýzou chování trýznitelů a jejich obětí. Daleko více v ní jde o většinu lidí, jež je nahlížena z vnější strany vězení trýznitelů a jejich obětí, zkrátka uvažuje se v ní o nás a my se tímto dozvídáme zprostředkovaně o svých nočních můrách; texty nám ukazují, jak nás násilí fascinuje, jak od zobrazované hrůzy nedokážeme odtrhnout oči. A jak i tuhle oblast počínání vyšinutých lidských myslí chceme podrobovat svým představám o morálce a vkusu. Provokativnost, síla a důležitost této knihy spočívá v konfrontaci s naší vlastní zvráceností a pokrytectvím.