Vyprávění dnes již 50letého chlapa, který si v dětství prošel dětskou mozkovou obrnou a je neskutečně vděčný za mnohdy nekompromisní výchovný přístup jeho rodičů, který by se dal shrnout větou „když nemůžeš, tak trochu přidej“. Vyprávění začíná v jeho pouhém roce, kdy si vzpomíná na první zážitek, a končí v jeho 48 letech. Součástí vzpomínek jsou také jeho vlastní životní postoje, které vyjadřuje myšlenkou „láska, která nebolí, není láskou, ale falší“.