Kniha popisuje vývoj systematického výzkumu společnosti na území dnešního Česka a Slovenska, s přesahem do dalších zemí středu Evropy. Autoři jednotlivých studií představují významné etapy tohoto výzkumu s důrazem na dění v rámci sociologie, ovšem s vědomím, že sociální výzkum se často rozvíjel na hranicích tohoto oboru či zcela mimo něj. Popisují, jak byly prováděny významné výzkumy či jakým způsobem fungovaly výzkumné instituce. Tyto procesy jsou zasazeny do širších souvislostí vývoje oboru.Jaké texty může čtenář v knize najít? Kapitola Dušana Janáka „Rozvoj metodologie empirického výzkumu v počátcích sociologie ve střední Evropě“ zasazuje československý (případně český a slovenský) vývoj do kontextu vývoje v Polsku, Maďarsku a Rakousku. Další kapitola stejného autora představuje brněnskou sociologickou školu od jejích počátků, kdy byla spjata zejména s Inocencem Arnoštem Bláhou, přes období obnovy v šedesátých letech až do současnosti.Tomáš Čížek se v kapitole „Hledání prvních výzkumů“ snaží postihnout začátky empirické sociální vědy na českém území. Hlavní část textu je věnována popisu tří různých empirických studií od Eduarda Štorcha, Emanuela Chalupného a Inocence Arnošta Bláhy z počátku 20. století. Další kapitola téhož autora, nazvaná „Velké empirické výzkumy v české sociologii a pražská sociologická škola“, ukazuje, jakým způsobem přispěla tato škola recepci kvantitativních metod výzkumu v československé sociologii. Martin Vávra s Markétou Škodovou a Jakubem Zelenkou se věnují obnově sociologie a zejména sociologického výzkumu v šedesátých letech a skrze analýzu výzkumů publikovaných v Sociologickém časopise i tomu, jak tento výzkum, na rozdíl od sociologické teorie, přetrval ve funkční formě i v období normalizace. Markéta Škodová a Martin Vávra v následující kapitole popisují výzkum veřejného mínění v Československu s jeho dvěma počátky (nejprve v roce 1946 a poté po přerušení padesátými lety znovu v roce 1967) a další rupturou na počátku normalizace, kdy přestal být součástí akademického pracoviště a byl provozován na pracovišti přímo kontrolovaném Sekretariátem ÚV KSČ. Za významný počin československé sociologie je obecně považován Machoninem vedený výzkum sociální stratifikace. Markéta Škodová v samostatné kapitole představuje institucionální zakotvení tohoto výzkumu, jeho metodologii, témata, kterým se věnoval, a v neposlední řadě také výzkumný tým, který jej připravil a jeho data zpracoval.Význam soukromých nadací pro rozvoj výzkumu společnosti ukazuje Marek Skovajsa v kapitole „Podpora Rockefellerovy nadace pro sociální vědy v meziválečném Československu“. Jan Balon se v kapitole „Mezi vědou a reformou: západní teoretické inspirace československého výzkumu ve druhé polovině šedesátých let“ věnuje tomu, jak českoslovenští sociologové v šedesátých letech diskutovali o možnostech využití „západních“ sociologických teorií v situaci, kdy jedinou oficiální zastřešující teorií společnosti byl marxismus-leninismus.V knize jsou i dvě rozsáhlé kapitoly věnované výzkumu na území Slovenska. Miroslav Tížik svou kapitolu věnuje kvantitativním dotazníkovým výzkumům, zejména pak oblasti výzkumů veřejného mínění. Ľudovít Turčan se v kapitole „K empirickým výskumom v dejinách slovenskej sociológie“ zaměřuje systematicky na vývoj slovenské empirické sociologie od jejích počátků v 19. století přes sociografické výzkumy obcí až k výzkumům prováděným v druhé polovině minulého století s pomocí „standardních“ metod sociálních věd.