Jmenuji se Eva…

Srdce se jí rozbušilo, pulzovalo vyzáblým, vyhladovělým tělem až do mozku, třásly se jí ruce, musela pevně držet papír, musela ten nával radosti rozdýchat, aby dokázala vůbec číst. V dopisu stálo, že ji dlouho hledá, že na Evu čeká v Praze, že u své profesorky najde svůj domov, aby se přihlásila hned, jakmile to půjde?? Začala rychle číst znovu, od začátku, „Drahá Evičko, hledám Tě už několik měsíců…“ ani nedočetla a ze svého lůžka mezi ostatními pacienty ve vagónu, začala volat a mávat dopisem. „Už mám kam jít! Odneste mě ven z vlaku! Půjdu ke své profesorce tady na tu adresu v Praze!“ chtěla vstát, chtěla ven z vlaku, ale nemohla. Dveře vagónů se už zavíraly, lokomotiva se rozfuňela a ozvalo se hlášení, „Vlak do Lübecku připraven!“ a ona pořád křičela. „Počkejte přece! Nemůžete odjet…Já nechci nikam jet! Mám kam jít! …mám domov!!! Já chci domů!!“ Ale už ji nikdo neslyšel… Vlak Červeného kříže vyjel z Bergen-Belsenu, naložený stovkami těch, kteří přežili… Směr Švédsko. Tento příběh jedné z přímých svědkyň holokaustu, Evy Smolkové-Keulemansové, roz. Weilové, kterou osud ušetřil jen máločeho, a přesto dokázala zůstat sama sebou, udržet si své hodnoty i dar radovat se ze života, byl vyprávěný a napsaný v době koronavirové, v době uzavření hranic a všeho, co uzavřít šlo. To přineslo i otázky, které zřejmě nebudou nikdy a nikým zodpovězeny, a přesto je nesmírně důležité je stále otevírat...