Hodina zmijí

Příběh, v němž je všechno možné. Příběh, který se může stát i vám! Ale kde je pravda a co je lež? HODINA ZMIJÍ – netrpělivě očekávaný román, se kterým po delší odmlce přichází populární česká spisovatelka Sylva Lauerová. Autorka bestsellerů (Hračka 2007, Jumaroro 2010, Sexy strategie 2015 a další) přináší svým čtenářům moderní, pravdě ne nepodobný příběh s detektivními prvky, plný napětí a nenadálých zvratů. Hlavní hrdinka, pětatřicetiletá Radka, má všechno, co si šťastná žena může přát – zavedenou psychoterapeutickou praxi, život na úrovni, věrnou přítelkyni i skvělého manžela. Touží po dítěti a zdá se, že i toto přání se jí brzy vyplní. Do jejího života však zasáhne náhlé úmrtí jedné z jejích známých a začnou se dít věci, které jsou stejně neočekávané jako šokující. Román plný podezírání a hledání pravdy je thrillerem, který si milovníci sugestivního stylu Sylvy Lauerové nemohou nechat ujít. Odhaluje nebezpečí všudypřítomnosti lži v mezilidských vztazích, je postaven na dialozích a v dechberoucím tempu čtenářům opět nabídne vzrušující zápletku a překvapivý závěr. Nad městem visela těžká mračna, jako přetučnělí berani s obrovskými břichy, každý z nich obklopen tmavošedou rohatou gloriolou, člověk by si mohl myslet, že se blíží soudný den. Vystoupila jsem z auta a spěšně přeběhla silnici. Déšť ne a ne přijít, urputné bezvětří ucpávalo póry svou dusnou vlhkostí. Lidem postávajícím na parkovišti před krematoriem vystupovaly krůpěje potu na spáncích i nad horními rty, ženy si opakovaně upravovaly účesy, které s každým pohybem splihly o něco víc, všichni se k sobě nakláněli a tiše hovořili. Odcházející rodiny se objímaly – loučení doprovázené slzami a kapesníky, gesta tvrzená rezignací nad nevyhnutelností smrti. Procházela jsem davem a přemýšlela, jestli tihle všichni patří k „našemu“ pohřbu. Nejspíš ne, starší kulhající pán si nesl obraz jiného starého muže, akvarel v temných barvách, možná dar. Zachariášovy jsem nikde nezahlédla, ani nikoho z našich přátel, možná už stáli nahoře na schodech nebo v předsálí smuteční síně. Petra jako obvykle nikde, do začátku obřadu zbývalo pouhých deset minut. Náhle se z hradby bezejmenných zad vyklonila Eva, posunula si brýle na nose, když zjistila, že jsem to skutečně já, krátce mávla a zamířila ke mně. Během těch několika rychlých kroků teatrálně gestikulovala, mělo to být něco jako lomení rukama. Měla k Helze rozhodně blíž než já. Vrhla se na mě, objala mě a spustila bez pozdravu: „Hustý, co? Naprosto nepochopitelný. Jak se tohle mohlo stát... nikdo neví.“ Oči se jí zalily slzami, stále mě urputně držela za lokty. Přistihla jsem se, jak přemýšlím nad tím, do jaké míry předstírá a do jaké míry ji smrt kamarádky zasáhla. „Nikdo neví, jak se to mohlo stát...,“ opakovala, „chudák Helžinka. Člověk zkrátka netuší, co bude zítra.“