Linhart v řadě potřetí! A podruhé ve střední Evropě: po Vídni Lvov. (Aberystwyth to pak všecko zpovzdálí pěkně rámuje a diriguje: jako třetí vzadu, jako čtvrtý mušketýr.) Hlavní roli má i tentokrát jazyk. Hravý a neposedný, plný elánu a osvobozených fantazií. Navíc rovnou ve lví tlamě. Tedy piruety na ostří nože. Text s nejvyšší mírou osobního ručení. Linhart neuměl nikdy jinak. Vždycky mu bylo nejlíp v krátkém, vířivém spojení. V takové soukromé tvůrčí vichřici, co se žene okrajem anebo rovnou na rubu dějin. Jaké jméno je tady podstatné? Místo, čas a paměť. Jaké přídavné? Třeba bohémský, třeba undergroundový. Ze sloves pak myslet a snít a psát. Ovšem vždycky s příslovečnou pojistkou komiky. „Může mi někdo určit, kdy přesně začíná ráno a kdy končí večer?“ Radim Kopáč