Zdeněk Svěrák. Muž renesanční

Zdeněk Svěrák představuje fenomén, jehož jméno a osobnost prolíná životem několika generací Čechů.

Ovlivnil nás úkazem zneuznaného českého génia Járy Cimrmana s jeho patnácti divadelními hrami, filmy jako Jáchyme, hoď ho do stroje, Marečku, podejte mi pero, Vrchní prchni, Na samotě u lesa, Kulový blesk, Tři veteráni, Lotrando a Zubejda, Kolja, Obecná škola nebo Vratné lahve, písničkami Holubí dům, Nesmí býti smutno, Dělání, Když se zamiluje kůň, Starý muž, operkami pro děti, knížkami Povídek I a II, vzpomínkami na válečné dětství Po strništi bos, pohádkami pro děti… A také pomocí k vybudování Centra Paraple pro paraplegiky nebo aktivitami na podporu občanské společnosti.

Není divu, že se v anketě "Největší Čech", vyhlášené Českou televizí v roce 2005 a inspirované BBC, umístil ze všech možných osobností české historie i současnosti na pětadvacátém místě ze sta, když žijícími byli před ním pouze tři - Václav Havel na třetím místě za Karlem IV. a Tomášem Garrigue Masarykem, Karel Gott na místě třináctém a Václav Klaus jako osmnáctý.

Zdeněk Svěrák během posledních let existence Divadla Járy Cimrmana ztratil nejprve svého životního kolegu, spolutvůrce a přítele Ladislava Smoljaka, a pak další nezastupitelné kolegy - Pavla Vondrušku, Jana Kašpara, Bořivoje Pence, Václava Kotka a Jaroslava Weigela. Bylo to pro něj bolestné, přesto divadlo běží dál a Zdeněk Svěrák nehodlá odejít na odpočinek. On to ostatně ani neumí - a to je dobře. Pro nás všechny.

Autorka čtvrtého doplněného vydání biografické knihy o Zdeňku Svěrákovi přibližuje jeho neopakovatelnou a výjimečnou osobnost z několika úhlů pohledu - jako divadelníka, herce, scénáristu, textaře, spisovatele a člověka angažujícího se v charitě i v občanské společnosti. Nejde o vyčerpávající portrét, ale o črtu všestranného, ba RENESANČNÍHO MUŽE, který si zaslouží náš obdiv a uznání.