Simona Racková v nové knize ustálila svůj svébytný osobní styl a způsob vyjádření, rozvinula své básnické uchopování toho, co vnímá, cítí i žije. Jak napsal redaktor knihy Jan Štolba, „její verše působí suverénně, obsahově i jazykově vyzrále, básnířka si vyvinula vlastní básnický „jazyk“, jímž s přehledem komunikuje směrem vně i dovnitř. Poetiku sbírky tvoří amalgám smyslového a imaginativního, introspektivního a retrospektivního, takzvaně všedního, ale i toho, co činí každodennost nevšední. Žádný z těchto prvků nepřevládá; jednotlivé rysy se volně prorůstají, jedna faceta obohacuje druhou a jen postupně, přitom přesvědčivě, z této básnické tkáně vyvstávají básnířčina zásadní témata – děti, rodina, reminiscence na magii dětství i reflexe současného životního zrání, rozkoš a vzácnost všedních chvil, jež setrvale balancují na hraně běžnosti i skryté neuchopitelnosti a neokázalé zázračnosti.“