Patří, ba přímo se sluší, aby nám nejstarší vyprávěli, jací byli jejich prarodiče, co jako děti zažili ve svém dětství, jaké měli zvyky, úzkosti, ale i radosti, které nakonec formovaly jejich svět, protože tento bezradný svět, ve vnucích, ob generaci, často jakoby znovu ožívá. A když máte mladický dar pěknou češtinou říznutou hanáckým nebo slezským nářečím (víte, co je na dachu?) předat své nejzazší vzpomínky sahající až do poválečných let a komunistické doby Československa let padesátých s přesahy do pozdějších časů, pak je nasnadě s něčím takovým přijít. Ivan Binar postupuje dokumentárně, využívá různých dobových dokumentů, jež doplňují jeho poutavá vyprávění a vzpomínky na život jeho prarodičů a rodičů na vsi ve Vanovicích, v Hradci nad Moravicí a nakonec také v Opavě, kam odešel jeho tatínek za prací v továrně. Nejde o nic sentimentálního, čtenář v knize najde ozvuky tehdejší epochy, snahu obyčejných lidí nějak vyjít s překážkami, které jim do cesty nakladla buď válka nebo komunismus, čteme ale hlavně tu veselé, tu nebezpečné historky malého chlapce a jeho vzpomínky na kamarády z dětství.