Estetika, pojímaná jako obor kultivující vkus, mírnící vášně a upevňující mravnost, se stala důležitou součástí osvícenského programu rakouské státní výchovy (Nationalerziehung). Císařovna Marie Terezie proto estetiku zařadila mezi obory vyučované na filozofických fakultách rakouských univerzit. Estetika neopustila filozofické curriculum ani v pozdějších univerzitních reformách císařů Františka II./I. a Ferdinanda I. Postavení estetiky v soustavě oborů filozofických fakult se v předbřeznové době přesto výrazně změnilo. Předkládaná kniha líčí tyto změny na příkladu pražské univerzitní estetiky ve dvou okruzích. První okruh popisuje estetiku institucionálně ve světle úředních dokumentů – dvorských předpisů, studijních plánů a univerzitních seznamů přednášek. Druhý obrací pozornost k vlastním přednáškovým cyklům drženým na pražské univerzitě v letech 1805 až 1848. Na základě rukopisných zápisů a opisů rekonstruuje estetické teorie Josepha Georga Meinerta (1773–1844), Johanna Heinricha Dambecka (1774–1820) a Antona Müllera (1792–1843) a vsazuje je do dějin evropské, zvláště německé estetiky. Závěrečný Dodatek tvoří studie průřezově postihující ráz celé rané pražské univerzitní estetiky let 1763 až 1848.