Kniha zachycuje pozadí sbližovacích pokusů české a německé politiky na sklonku 19. století. Tehdy, v atmosféře moderny, se nově nastupující politická generace snažila přijít s podněty jak oživit možnosti zemského i říšského, rakousko-uherského rozvoje. Na příkladu spolupráce skupiny politických realistů (T. G. Masaryk, J. Kaizl, K. Kramář) a okruhu redakce kulturně politické vídeňské revue Die Zeit (H. Kanner, I. Singer, H. Bahr) lze doložit, jak obtížné a ve své podstatě nemožné bylo hledání východisek z kruhu národnostní podezíravosti a izolacionismu. Pod společně hlásanými ideály jednoty a spolupráce se skrývaly rozdílné představy a zájmy. Právě neúspěch politiky smíření vedl později k deziluzi a oslabování rakouské identity v české politice, a nakonec k prosazení separatistického programu.