Zita Pallavicini, dědička starých šlechtických rodů rakousko-uherské monarchie, popisuje ve své knize historii své české i uherské rodiny, složitosti života aristokracie, své lásky i slabosti se stejnou vášní a provokativní upřímností, s jakou žije i svůj život. Vyskytují se v ní přitažlivé a velkolepé postavy jako její maminka, nádherná excentrická česká hraběnka s tragickým osudem, nebo naivně poctivý dědeček, který si nechal pomaďarštit příjmení z Pallaviciniho na Pálinkáse, aby ho pak po padesátém šestém stejně popravili. V knize hovoří o „rudé hraběnce“ Katince Andrássy i své velké lásce, knížeti Karlu Schwarzenbergovi.
Zita Pallavicini nepropírá záležitosti jiných, vypráví o své vlastní anorexii, o depresi i pokusu o sebevraždu. Ačkoli jí život poskytl vše, co patří k idyle dívčího románu, ve skutečnosti zažívala osamělost, zklamání a nezřídka i materiální nouzi. Přestože prožila řadu pozoruhodných vztahů a vždy toužila po skutečných citech, jichž se jí často nedostalo, skutečný smysl daly jejímu životu dvě nádherné děti.