Ty dvě snad nemohou být rozdílnější, a přesto je něco spojuje. Kateřina ví, že by po dvaceti letech manželství měla ten plíživý pocit prázdnoty už kvůli dětem ignorovat a nějak tu druhou půlku života doklepat. Nemůže přece riskovat vše kvůli zapovězeným touhám a potřebě cítit, že skutečně žije. Marie rozhodně hodlá dokončit studia a splatit morální dluh rodičům. Přestože ví, že tak ztratí víc než jen pár let svého mládí. Obě ženy bojují se zakořeněným pocitem zodpovědnosti za ostatní i očekáváním okolí. Je sobecké chtít naslouchat vlastnímu srdci? Co když samy sebe můžou najít jen mimo zajeté koleje?