Vyprávění o vodních skautech (v 70. letech samozřejmě zakázaných), o bratrství a pevném přátelství, které nedokáže zničit ani nepřízeň osudu, psal Jiří Stránský v dopisech z vězení na pokračování svému dvanáctiletému synovi Martinovi, aby se mu nestýskalo a aby věděl, že když člověk opravdu hodně chce, dokáže změnit skoro všechno na světě. Jiří Stránský je dodnes skautem tělem i duší – sám přiznává, že všechny jeho kriminály by pro něj byly mnohem těžší, nebýt skautské výchovy.