Příhody ze života našeho mocnáře

Překlad krátkých historek ze života habsburského panovnického domu a zejména pak císaře Františka Josefa I. jistě potěší každého Čecha, který má rád humor, bez ohledu na to, zda je republikánem, či monarchistou. Publikace je bohatě ilustrována. Z předmluvy : Bella gerant alii, tu felix Austria nube. Habsburkové věděli, jak dělat dobré obchody. Války ať vedou jiní, ty, šťastné Rakousko, uzavírej sňatky. Je jasné, že i nejvelkolepější svatební veselice je levnější než nejskromnější bitva. Takže zatímco jiní vyráželi do bitev v bojových šicích, podpisovali krví zbrocené smlouvy, hasili požáry ve zničených městech, ve Vídni se snažili dosahovat vysokých cílů bez nabíjení kanonů. Zato se tu velmi podrobně studovaly rodokmeny evropských panovnických dynastií. Cožpak se císařské dcerunky málo přičiňovaly, aby pro svou vlast získávaly v manželských ložnicích větší lesk a slávu, než to dokázali ti nejodvážnější vůdcové na bitevních polích? Takže František Josef I., uzavírající svou dynastii, byl nejen rakouským císařem. Byl také králem Uher a Čech, Lombardie a Benátska, Dalmácie, Chorvatska, Slavonie, Ilýrie, Haliče, Vladiměřska a Jeruzaléma. Byl to také velkovévoda Toskánska, Krakova a velkokníže Sedmihradska. Vévoda Štýrska, Korutanska, Krajiny, Bukoviny, Parmy, Modeny, Piacenzy, Těšína, Zátorska, Osvětimi, Horního a Dolního Slezska. Markrabě moravský i knížecí hrabě Tyrolska a Koburgu. Četnost titulů však vůbec neubírala vrásek z čela Nejmilostivějšího Pána. Obchody šly čím dál hůř. K posilování vládnoucího rodu již nestačila znalost aritmetiky manželských kariérních postupů. Habsburkové pomalu, ale nezvratně odcházeli z historické scény. Hlavní herec tohoto představení hrál svou roli skvěle. Vstával denně ve 3.30 ráno, příkladně pil kravské mléko, vytrvale pracoval za psacím stolem prvního úředníka, systematicky vyjížděl na inspekční cesty do nejodlehlejších končin svého impéria, aby tam dohlédl na místní hospodaření, pravidelně pracovně navštěvoval své korunované, čím dál sebejistější bratrance, s nadšením execíroval své vojsko, pozorně naslouchal hlasům z různých stavů a všech jemu podléhajících národů. A přesto rakouská hvězda hasla. U konce svého zářného období stačila však ještě Vídeň dát světu originální plody civilizace a kultury, které snad nemohly nikde jinde vzniknout než právě zde: kouzelné valčíky a psychoanalýzu, dámské orchestry a nejslavnější dorty, květnatou secesi a majestátní fiakry, nové hudební směry a praktické kanalizační mříže, pečená kuřata a líbání dámských rukou. Všechno, čím zářila podunajská metropole, se dělo s vědomím a souhlasem Jeho Veličenstva. Pod povzbudivým pohledem tohoto mocnáře se sobě navzájem čím dál víc podobaly Lvov a Budapešť, Stanislavov a Linec, Přemyšl a Terst, Nowy Sącz a Štýrský Hradec, Tarnov a Záhřeb, Krakov a Praha. František Josef zemřel roku 1916. Kdykoli si na něj vzpomeneme, začneme být trochu sentimentální. Snad proto, že díky němu se devatenácté století prodloužilo o šestnáct let.