Dějiny smrti jsou jedním z vrcholných děl moderní francouzské historiografie. Philippe Aries je sepsal po dvacetiletém shromažďování literárních, archeologických, obrazových i liturgických pramenů stejně jako spisů úřední provenience. Výsledek jeho snažení představují fascinující dějiny vztahu člověka ke smrti, jenž se zformoval na rozhraní antického a křesťanského světa a přetrval hluboko do 19.
Aries plasticky a téměř vyčerpávajícím způsobem zachytil historické proměny evropské mentality ve vztahu k různým podobám umírání. V centru jeho zájmu stála problematika dějin pohřebního ritu, vzniku hřbitovů a jejích vizuálních proměn, vztahu člověka k mrtvému tělo či lékařských přístupů ke smrtelné agónii. V duchu francouzského dějepisectví školy Annales podrobně zkoumal způsoby jednání a uvažování v posledních okamžicích života, a to jak v elitním prostředí panovníků a aristokracie, tak ve světě měšťanů a venkovanů. Barvitým pramenem pro zachycení těchto mentálních představ mu byly testamenty a pro mladší období nejrůznějších deníky a jiná memoárová literatura. Protože v křesťanském světě smrtí život nekončí, musel se systematicky dotknout i dobových názorů – a jejich proměn – na posmrtný život: poslední soud, očistec a naděje na věčnou spásu. Ačkoli je nejrozsáhlejší část Ariesova textu je věnována dějinám středověku a raného novověku, přesto jeho kniha nepostrádá ani úvahy o podobách smrti v moderním světě. Srovnávání předmoderních a dnešních představ vyznívá poněkud tristně, neboť během mnoha staletí došlo k výraznému odindividuálnění smrti, k zatlačení smrti a umírání na okraj zájmu společnosti a k „uvěznění“ smrti do neosobních nemocnic.
Pročítání Dějin smrti rozhodně není snadnou záležitostí. V mnoha ohledech nás totiž nutí přemýšlet o podstatě lidského života a ztrátě úcty k jeho bolestné podobě – ke smrti, jež uzavřením nemocnic v době koronavirové epidemie získalo netušený rozměr.