ÁDÉHÁDÉ - Jak na emoce dětí s ADHD

Publikace netradičním způsobem představuje problematiku ADHD a soustředí se zejména na porozumění světu dětí s touto poruchou, které je základem úspěšné práce s hyperaktivními a impulzivními jedinci. Zdůrazňuje důležitost práce s emocemi dětí i jejich rodičů a snaží se vést pedagogy k pochopení specifik dítěte s ADHD a údělu jeho rodičů. I pro pedagoga je poznávání světa hyperaktivních jedinců velkým dobrodružstvím a výzvou, ale také náročnou prací. Kniha přináší čtenáři inspiraci a nástroje, díky nimž lze život a kontakt s hyperaktivitou a impulzivitou přijmout pozitivně. Autor publikace, Mgr. Jan Uhlíř, působí jako speciální pedagog, terapeut a metodik prevence v pedagogicko-psychologické (lektor v psychologicko-pedagogické) poradně při základní škole pro žáky se speciálními poruchami chování a rovněž jako lektor v kurzu arteterapie. Obsah Úvod Etiologie ADHD Model nástupu afektu Aspekty práce s dětmi s nežádoucími agresivními projevy chování Rodiče dětí s diagnózou ADHD Jak pracovat s hyperaktivním jedincem? (metody, techniky, postupy a tipy) Systém spolupráce: rodič–dítě–pedagog–asistent pedagoga–školské poradenské zařízení Ukázka: Z rozhovoru v čekárně u pediatra: …Tak zase přinesl poznámku, já už se z toho asi zblázním. Kdekdo na mě útočí, jak je to moje dítě nevychované a co jako s ním dělám. Pořád jenom zlobí, neposlouchá, všechno mu musím říkat třikrát, desetkrát, stokrát… a stejně nemám jistotu, že pokyn splní. A ten nepořádek! Jak mu to odpadne od ruky, tak to nechá a je mu to úplně jedno. Ještě se vzteká, když mu připomínám, kam co patří. Jeho oblíbeným heslem je, že „inteligent zvládne zmatek“. Pověsil si to dokonce na dveře, provokatér. Ale měli byste ho vidět, když potřebuje nějakou konkrétní věc a ne a ne ji najít. To je pak jako tornádo, všechno rozhází, všechno zpřevrací. Nepřejte si slyšet ten komentář: „Vy jste mi to schovali. Kdybyste netrvali na nesmyslném uklízení, tak se to nestane…“. Chybu hledá všude jinde, jen ne u sebe. Asi z něho zešílím. To bych ho mohla utlouct a on stejně neposlechne. To snad nemůže být moje dítě, to mám za trest. Po kom jen může být? Já už opravdu nevím, co s ním. To už bylo peněz za kroužky a on u ničeho nevydrží. Buď ho to přestane bavit, nebo se pohádá s dětmi, trenérem, vedoucím kroužku a zasekne se na tom, že jsou tam zlí a hloupí. A když mu něco říkám, tak kouká, kde co lítá, a najednou se v půlce věty zeptá třeba na to, kam pojedeme v létě na dovolenou. A on je přitom leden a řešíme problémy s prospěchem, taková důležitá věc! Na co vůbec myslí? Už ho nechci nikam brát. Kamkoli se vydáme, je skoro jisté, že nám udělá ostudu. Buďto vypráví úplně cizím lidem bez rozmyslu historky z domova a ještě k tomu často přehání, nebo se vyptává a uvádí kdekoho do rozpaků. Zrovna minulý týden, to mě až zamrazilo. Vykládal v tramvaji nějaké starší paní, jak ho doma mlátíme. Ne že bychom ho občas neplácli, ale tohle? Paní mu popřála sluchu a jeho historka rostla a rostla… Čekám, že nás brzy navštíví sociálka, a to bude teprve něco. Každou chvíli někoho urazí tím, že prohlásí něco opravdu nevhodného. Nemístně komentuje, co mu vůbec nepřísluší. A ty scény, které dokáže předvést – křičí, vyhrožuje, válí se po zemi, klidně před lidmi. Nedávno si chtěl vynutit, ať mu koupím čokoládu, a když jsem nechtěla vyhovět, začal ječet a válet se po zemi uprostřed supermarketu. Ostuda, že bych se propadla, před lidmi jsem ho nechtěla plácnout, co plácnout, zasloužil seřezat! Ale to nejde, tak jsem nakonec ustoupila a koupila, co chtěl, jen aby mlčel a dal pokoj. Bez nákupu odejít nešlo, ale měla jsem sto chutí ho zaškrtit, tyrana… A zatím na dětském hřišti: Kamarád kamarádovi: Nikdo mě nemá rád, ať se snažím, jak chci, a já už kolikrát ani nechci. Pořád jim je všechno málo. V každé větě hledám jen další kritiku a na cokoli raději říkám hned „NE“, ještě dřív, než vím, o co jde. To proto, abych nemusel něco, co nechci… Kolikrát bych tu raději nebyl. Já snad nikomu nedokážu udělat radost, vážně jsem k ničemu? Znáte to? Je Vám to povědomé? Kdo se někdy setkal s poruchami pozornosti, s hyperaktivitou a impulzivitou, chcete-li s ADHD, tomu je úvodní příběh velmi povědomý. Rozsáhlé spektrum projevů „zrychlenosti“ je vnímáno nezřídka především v negativním slova smyslu, dominují pocity frustrace, nedocenění a neporozumění. A to je neskonalá škoda. Tato kniha si klade za cíl ukázat problematiku projevů ADHD z jiného úhlu. Chce nabídnout východiska k pochopení a přijetí specifik, která tato forma nadání přináší. Představí čtenářům nástroje ke zvládnutí těžkostí, které tuto cestu provází a lemují. Snad bude inspirací nositelům diagnózy ADHD i těm, kteří to štěstí neměli a jsou pouhými průvodci hyperaktivního jedince na cestě k úspěšnému a spokojenému životu.