Věrnost překladu pojímá autor jako veskrze pozitivní hodnotu, o niž by mělo být usilováno, aniž jí lze v úhrnu jazykových prostředků cele dosáhnout. Poté, co je v první kapitole analyzován pojem věrnosti obecně, je v kapitole druhé, věnované jazyku beletrie, v kapitole třetí, věnované jazyku literatury faktu a literatury odborné, a v kapitole čtvrté, věnované shodám a rozdílům v překladech bible, rozebírána krok za krokem věrnost slovu, slovnímu spojení, syntaktické konstrukci, slovosledu, stylu slova, věty a textu, metafoře a výrokům o jazyce. Pozornost je věnována jak místům vyloženě nevěrným a případům sporným, tak překladům obsahově i formálně dokonalým – z hlediska cílového jazyka i z hlediska jejich věrnosti originálu.