Kniha na základě studia pramenů a v celosvětovém kontextu života církve představuje české liturgické hnutí, jak se formovalo od 19. století, jakými proměnami procházelo i jeho završení v pokoncilní církvi. Pozornost autora se soustředila na průběh liturgické obnovy po II. vatikánském koncilu, která v našich zemích probíhala v odlišných církevně - politických klimatech: období pražského jara bylo charakterizováno širokou liturgickou diskusí a vzděláváním, zatímco v období normalizace se obnova omezila na vydávání liturgických knih. České liturgické hnutí je nahlíženo v závislosti na evropském liturgickém hnutí, jeho centrech a protagonistech. Autor v závěru poukazuje na význam pokoncilní liturgické reformy a dokládá, že ji nelze redukovat jen na vydání nových liturgických knih a jejich překlad do národních jazyků. Tato reforma představuje novou teologii liturgie a ekleziologii, do níž je třeba věřící stále uvádět skrze liturgickou formaci a vzdělávání.