Monografie přibližuje osobnost Aloyse Skoumala (1904–1988), kterého autorka konfrontuje se všemi sférami kultury dvacátého století, do nichž během svého života aktivně vstupoval a zanechával v nich svou stopu. Na základě studia zdrojů, jež formovaly jeho duchovní svět, dochází k závěru, že vědomě přenesl nonkonformní pozici staroříšského Josefa Floriana do zcela odlišných podmínek prostředí i doby. Ačkoliv se jako Moravan nikdy nepřestal vymezovat vůči Praze, v níž prožil půl století, potřeboval být v centru kulturního dění, jež mu poskytovalo materiál pro v Čechách po Havlíčkovi nevídaný typ nekompromisní ironie.