Předkládaná práce je sestavena ze studií a glos, jež vznikaly v průběhu let 2001-2015, ve svém souhrnu však
představují homogenní celek, jehož těžiště spočívá v metodologických otázkách literární historie. Část takto
zaměřených úvah se vztahuje k problematickým a dosud stále otevřeným otázkám emancipačního hnutí, v
němž se na počátku 19. století formovala novodobá česká literatura (např. paradoxy ve vztazích k německé
literatuře, otázka bohemismu, ambivalentního pojetí národní identity apod.). V širším kontextu autorčiny
badatelské práce přinášejí tyto texty svědectví o postupném formování koncepce paradigmatického pojetí
dějin literatury, která je podrobně rozpracována v knižní monografii (V síti dějin literatury národního
obrození, 2011). K této publikaci se vztahují také dvě studie (Aspekty totality v literatuře národního obrození
a Proměny reprezentace nacionality v literatuře 19. století), které ukazují další možnosti metodologického
využití paradigmatického modelu pro sledování historických proměn určitých kulturních fenoménů.
Teoretické otázky reflexe dějin provázejí i úvahy zaměřené k některým aspektům tvorby jednotlivých autorů
(Němcová, Erben, Šalda, Komenský). Tyto monotematické interpretační exkurzy lze chápat jako ověřování
možností, jež literárněvědnému uvažování nabízí filozofická hermeneutika. K témuž konceptu se hlásí rovněž
závěrečná studie, jež v souvislosti s otázkou individua jako předmětu i subjektu dějin poukazuje na úskalí ve
vztahu vědy a ideologie.