Moderní společnost se ocitá v experimentální fázi, ve které se dějiny stávají laboratoří hledání nového mechanismu rovnováhy a stability. Otázka, co respektovat a co nikoliv, se komplikuje a hrozí výbuchem konfliktu a násilí. Hlavní výzvou této publikace jsou vztahy mezi pólem různosti a pólem jednoty. Jak v pólu různosti nalézt pól jednoty? A jak mezi těmito dvěma póly nalézt společnou řeč? Máme ke společné řeči vůbec nástroj, který by ji umožňoval? Potřebujeme nějakou Ariadninu nit, která by nás z labyrintu různosti vyvedla k jednotě. Zkušenost z minulých desetiletí nám ukázala, že jednota nevzniká tak, že se různosti jednoduše postaví vedle sebe. Takovou naději v sobě nesla idea multikulturalismu. Původní idea multikulturalismu byla vedena celkem správným přesvědčením, že jednota nevzniká tím způsobem, že se pomocí nějakých prostředků a sofistikovaných procedur různost potlačí, jak o to usilovaly různé trendy sociálního inženýrství. Stejně tak ale nevzniká ani tím, že se různosti začnou protěžovat a uctívat, jak je tomu v kontextu různých podob multikulturalismu vytvářejícího tak plodnou půdu pro nacionalismy a subnacionalismy. Identita člověka, která by byla vázána pouze a výhradně na mechanické faktory konstruování sociální reality, pól jednoty ani vzájemnost nezakládá. Ariadninou nití vedoucí nás ven z rámce partikulárních hranic a bariér by mohla být univerzální touha a potřeba člověka po štěstí/naději. Tato potřeba vede člověka k překonávání hranic a překážek, které ho zadržují. Na transkulturní cestě k pólu jednoty z labyrintu různosti je třeba, abychom všechny naše perspektivy, představy a touhy nechali projít a rozemlít pomyslným „mlýnkem na štěstí“, kterým je důstojnost člověka jako osoby. Domněle univerzální interkulturní, multikulturní či crosskulturní imanentní perspektivy, které samy o sobě garanci důstojnosti člověka jako osoby neobsahují a dříve nebo později selžou, sami o sobě neobstojí. Jsou obilím, které rozemele teprve mlýnice důstojnosti člověka jako osoby do transkulturní perspektivy založené na transcendentní garanci lidské důstojnosti. V této perspektivě se odhaluje smysl pobývání v labyrintu odlišností i smysl veškerého pocitu ztrácení se v různosti. Kulturní identity pak nemusí být vnímány jako negativní rámce, které člověk musí opustit nebo zavrhnout.