Detailní rozbor několika myslitelů, kteří tehdejší mladistvou kontrakulturu ovlivnili nejsilněji – Herberta Marcuseho a Normana Browna, Allena Ginsberga a Paula Goodmana – ukazuje, jakým způsobem každý z nich zpochybňuje převládající vědecký pohled na svět a tím také podkopává základy technokracie. Následně obrací pozornost k „mýtu objektivního vědomí“ a tvrdí, že kultura, která potlačuje nebo degraduje vizionářskou zkušenost, se dopouští hříchu oslabování naší existence. Otázka stojící před námi totiž nezní „jak vědět?“ ale „jak žít?“. Nalezení odpovědi si žádá obnovu magického pohledu na svět, ze kterého vyrůstá lidská tvořivost i pospolitost. Roszakovi se tak s moudrým vhledem daří odhalovat hlubší smysl tehdejších studentských nepokojů, beatniků a hippies, psychedelického hnutí, rockové hudby, oživení okultismu a mysticismu, protestu proti americké válce ve Vietnamu i nevoli mladé generace stát se součástí bohaté technologické společnosti. V předmluvě z roku 1995 se Roszak krátce zamýšlí nad vývojem, jakým prošla kontrakultura od chvíle, kdy tento termín zavedl.