Ve velkolepém panoramatickém záběru onoho dlouhého evropského století od Francouzské revoluce (1789) do pruského masakru civilistů ve Flandrech (1914) líčí významný anglický historik politický zápas křesťanských církví s emancipačním, liberálním národním státem na pozadí humanistických kultů – Robespierrova jakobínského deismu, comtovské Velké bytosti lidstva, saint-simonovského a marxistického beztřídního ráje budoucnosti – s jejich zatím ještě komickou, protože předtotalitní občanskou liturgií a rituály odvozenými z křesťanství.
Politická náboženství měla paradoxně původ v racionalismu osvícenství, tedy v osvícenském kultu člověka, osvěty a rozumu, z něhož vychází i prakticky celá historiografie 20. století, která považuje náboženství za pouhou dekoraci socioekonomického vývoje, aniž by zaregistrovala, že se sekularizovala pouze Evropa. Klíčem k porozumění evropskému vývoji je právě rozumářská utopická víra v dokonalé společenské uspořádání, jež zatratila křesťanskou transcendenci i posmrtnou spásu a stává se vražedným plánem na totální přestavbu tohoto světa – předznamenaným už jakobínskou genocidou ve Vendeé. Burleigh názorně dokládá, jak v kotli pozemských ideologií ve století stále ještě křesťanském dozrávaly plány, z nichž se později zrodila dvojčata nacionálního a internacionálního socialismu. Dílo na výsost aktuální možná povede i k zamyšlení nad budovatelským plánem nové Evropy.