Publikace představuje první systematický rozbor funkčního vývoje
staročeských participií přítomných složených. Podrobná kvalitativní
analýza, podepřená i kvantitativními pozorováními jejich distribuce v
konkrétních kontextech, vychází z autentického textového materiálu a
zaměřuje se na vztah mezi predikativní a atributivní funkcí. V centru
pozornosti jsou principy vzájemného přizpůsobování mezi
morfosémantickou strukturou dané jednotky a širším syntaktickým i
sémantickým kontextem, ve kterém je použita. Postupné směřování ke
gramaticky vyhraněnému vyjadřování atributivnosti je zkoumáno z
hlediska gramatikalizačních a konstrukcionalizačních procesů, s využitím
pojmového a analytického aparátu konstrukční gramatiky. Tím je celá
práce zasazena do nejnovějších teoretických přístupů v zachycování
dynamické podstaty jazyka, jejichž cílem je směřovat ke kognitivně
přesvědčivému vysvětlení principů, na kterých stojí vznik nových
gramatických kategorií a pozvolná gramatická reorganizace.