Text o myšlení nabízí tři různé, byť vzájemně související interpretace
toho, jak lze a nelze myslet, které vycházejí z podrobného čtení
Bernhardovy novely Chůze a románů Staří Mistři a Mýcení. Thomas
Bernhard nikde přesně neříká, co znamená myslet. Přitom o myšlení, o
rozumnosti a nerozumnosti a o dalších činnostech, které jsou s myšlením
spojeny (pozorování, umění, pohyb), neustále mluví. A když o nich právě
nemluví, užívá jich způsobem odpovídajícím tomu, jak o nich mluví jinde.
Pohybuje se obratně na hranici myšlení a šílenství, přesnosti a
rozplizlosti, pravdy a pojmového mlžení. První interpretace poukazuje na
to, že pravdu nelze úplně dosáhnout kladením si otázek, protože ty
nikdy nekončí. Lidské poznání je omezené a neschopnost tuto
omezenost přijmout končí pomatením. Druhá interpretace se věnuje
popisu pozorování. Pozorovat znamená přejímat detaily cizích postojů a
myšlenek, a tudíž se vlastnímu myšlení vyhýbat. Třetí interpretace se
týká postavy vypravěče a zacházení s časovostí. O myšlení se podle této
interpretace v románech nic neříká: je potřeba myslet, ne o tom mluvit.
Myšlení je pohybem mezi myšlením a nemyšlením, proto je uměním.
Postavou, která je s tímto myšlením spjatá, je čtenář sám.