Kancionál český mnohostranně literárně činného jezuity
Matěje Václava Šteyera (1630-1692) patří k
nejobsáhlejším i nejvydávanějším bohemikálním
kancionálům. Během let 1683-1764 byl vytištěn šestkrát
a jeho užívání je doloženo minimálně do začátku 20.
století. Obsahuje téměř 1000 českých písňových textů a
více než 800 nápěvů, a to od raně středověké písně
Hospodine, pomiluj ny až po písňovou tvorbu druhé
poloviny 17. století. Šteyerův zpěvník přitom nabízí
zajímavé výpovědi o literárním životě doby svého vzniku
i doby své recepce, o podílu hymnografie ve
vernakulárním jazyce na utváření laické zbožnosti i
konfesijní identity apod. Šteyerovu zjevnou snahu
prezentovat shromážděný písňový fond jako doklad
starobylé „pravověrné“ zbožnosti Čechů interpretujeme
v širším kontextu, jako součást úsilí českých katolických
intelektuálů prvních pobělohorských generací o
katolickou podobu české kolektivní paměti. Monografie
tak vybízí ke studiu memoriální funkce hymnografie, ke
studiu podílu českých kancionálů na konstituování
konfesijní i národní identity a vůbec k reflexi vlastního
vztahu k minulosti. Monografie se zabývá pouze
písňovými texty Kancionálu českého, nabízí však i
nejeden podnět pro hudební historii. Kniha je zároveň
pojata jako jedna z přípravných prací pro novou
antologii české raně novověké duchovní písně, jež by
nahradila dnes již zastaralé výbory.