Doba kouzelníků - Deset velkých let filozofie (1919-1929)

Švýcarský publicista a filozof Wolfram Eilenberger přibližuje poutavým způsobem současným čtenářům vývoj německé filozofie v desetiletí po skončení 1. světové války: 1919 až 1929. Vybral si čtyři významné německy mluvící filozofy – Martina Heideggera, Ernsta Cassirera, Ludwiga Wittgensteina a Waltera Benjamina – a na základě důkladné znalosti jejich životních peripetií i díla podává plastický obraz jejich životních cest a jejich osobnosti. Výstižně charakterizuje jejich nejvýznamnější díla stejně jako přínos pro vývoj filozofie i celé kultury. Martin Heidegger, německý existencialistický filozof, profesor univerzity v Marburgu a Freiburgu, chtěl ve svém hlavním díle Bytí a čas (Sein und Zeit), které se setkalo se značným ohlasem u německé inteligence, odhalit smysl bytí prostřednictvím analýzy (hermeneutiky) lidské existence. Základem této tzv. fundamentální ontologie je koncepce člověka v jeho konečnosti, časovosti, smrtelnosti. Ernst Cassirer, novokantovec, představitel marburské školy a profesor univerzity v Hamburku, se věnoval otázkám duchovních věd a kultury a rovněž filozofii člověka. Svou filozofii nazývá někdy symbolismem, protože jeho kantovská gnozeologie nedovoluje poznání předmětů, ale pouze vytváření určitých obrazů (symbolů), které jsou jedinou dostupnou skutečností. Ludwig Wittgenstein, rakouský logik a filozof, Russellův žák a profesor univerzity v Cambridgi, formuloval ve svém hlavním díle Logicko-filozofický traktát (Tractatus logico-philosophicus) východiska tzv. analytické filozofie a logického pozitivismu. Redukoval filozofii na logickou analýzu jazyka a v souladu s logickým atomismem extrapoloval logický formalismus na veškeré poznání.